Přijde mi, že jste tak trochu nešťastná. A schováváte to za moderní anglická slovíčka....

hodně slušně řečeno

Unschooling a montessori nepřipraví děti na reálný život, na vyšší vzdělání. Domácí učení je fajn, ale jen do určitého stupně. Vy děláte, jako že když děti pošlete do školy, tak už se nic nenaučí a nebudou se o nic zajímat, ale od toho jste tady VY, abyste dál děti učila a vedla, spolu se školou, kde se děti naučí vše, co potřebují, v životě musíte dělat věci, které vás nebaví, které vám nejdou, nejen to, co vás baví a na co máte náladu a musíte být i v kolektivu lidí, kteří vám nebudou všichni sympatičtí. Jak je možné, že jsou děti, které chodí do školy a neztratily zvídavost a hravost? Za vším hledej rodinu. Vždy je to o tom, jak se rodiče dětem věnují a co jim chtějí předat.

pod to bych se, s dovolením, rád podepsal! 

Optimální mi přijde něco jako komunitní škola pro děti vzdělávané doma. Tam mohou přijít občas, jeden z rodičů si připraví nějaké zajímavé téma pro děti, takže děti se naučí i pracovat v kolektivu a zároveň každý z rodičů může učit to, k čemu má největší předpoklady. Rodiče mezi sebou komunikují. Běžná škola s rodiči vůbec nekomunikuje, přání rodiny ji nezajímají a učí děti slepé poslušnosti k autoritě, nebere ohled na individualitu dítěte. První stupeň ZŠ aspoň k něčemu je - dítě se naučí číst, psát a počítat. Ale druhý stupeň už je ztráta času a přínos je velmi mizivý oproti kvantu času, které tam dítě stráví.

Pro příznivce známkování, četla jsem toto:

Když si představíte, že chcete dát zpětnou vazbu partnerovi na uvařené jídlo, masáž nebo i sexuální styk:

Asi je rozdíl říct:

- moc mi to chutnalo, měl jsi to výborně okořeněné, příště jenom trochu míň soli

- líbí se mi, když se nebojíš přitlačit na zádech, ale prosím ne na páteři

- vzrušuje mně, když mě dlouze líbáš a hladíš, ale někdy mám chuť, abys trochu přitvrdil a vzal si mě pěkně ze zadu jako nadrženou fenu :)

Nebo říct:

- dneska je to za dva

- bylo to něco mezi trojkou a čtverkou

Tedy nezlobte se na mě, ale Vám opravdu nepřipadá totálně mimo srovnávat známkování dítěte ve škole s komunikací s partnerem?

Dělejte, jak myslíte. Skoro vše, co bych chtěla napsat už napsali jiní. Nepodceňujte zdravé účinky mírného stresu, radost z úspěchu je pak něco úžasného. Mne třeba bavila hlavně matematika, výchovy jsem považovala za otravný balast. Přesto jsem chodila do výtvarného kroužku, protože tam chodila kamarádka. Dost jsem se zlepšila a měla jsem radost z každé pochvaly. V tělocviku taky nic moc, ale snažila jsem se. Když mně pak zařadili do školního družstva a jeli jsme na okresní přebory žactva, tak jsem byla šťastná, že to spolužačkám nekazím a že máme medaili. Přišla bych o plno zážitků a radosti z překonání překážek, kdyby mi bývali rodiče umetali cestičky. Navíc tady bylo doporučení neboli posudek k dalšímu studiu - nepříjemná věc. Ale v podstatě to byl stimul k vyššímu výkonu - musím být lepší, než někdo s rodiči ve straně. Řeknu vám to tvrdě - může se stát, že pro zhýčkané máminy mazlíčky, co si jen tak pro potěchu cosi "studovali", žádné uplatnitelné místo nemusí být. Nikdo je možná nebude potřebovat. To pak teprve bude stres, na který nebyli připraveni. A co potom?

Uvažoval jsem dost dlouho stejně, aniž bych si uvědomoval, že jsem měl odpověď na vaši otázku ve svém žití. Jednou mi to došlo a začal jsem se vzdělávat později. Stálo mě to spoustu peněz a mnohem víc úsilí, protože s rodinnými povinnostmi už to nebyla taková pohoda jako ve škole. Bylo by možná fajn, kdyby mně máma donutila včas a já si to odbyl dřív, ale takhle to byl aspoň můj vlastní život, má vlastní rozhodnutí a naučilo mě to, že si za to, jak se mám, rozhoduji jen já sám. 

Nejde totiž o umetání cestiček, ale o naučení se odpovědnosti za sebe sama.

Zde je vidět jeden zásadní rozpor v našem školství a především pohledu společnosti na něj. Na jedné straně se po učitelích požaduje stále větší a větší vzdělání - a vzdělávání - na straně druhé je tu názor, že děti může doma učit kdekdo, však máme svobodu. A podle článku soudím, že i člověk, který podobně jako autorka, nemá potuchy o dětské duši.

Ale úředník z ministerstva školství, který připravuje učební plány ten zná každou dětskou duši, stejně jako učitelé, stejně jako jejich učitelé co je připravovali učit.  Jste naivní. 

děti v Číně makají "jak barevní"....tvrdě, systematicky a určitě i se stresem. Čína se ze zaostalé země stává průmyslovou velmocí. Tímto tempem dožene i Japonsko. A my si tu "hrajem".

Dítě je sice zvídavé, ale taky roztěkané a často nesoustředěné. Úspěch není funkcí kreativity,jakkoli ji mám rád a sám jí trochu "trpím", ale zejména funkcí tvrdé dřiny a systematičnosti. Práce v týmu, ale i umění prosadit svou individualitu, konfrontace s autoritou i umění vyjít s lidmi....to vše mu nedáte.

Tak nějak. Nicméně se připravte, že to schytáte.

Přemýšlím nad Vaším článkem a nevím. Nemám problém s tím, aby se děti učily doma, proto, že by nezískaly dost znalostí, ale proto, že být ve škole znamená každodenně a opakovaně řešit sociální situace, učit se existovat v "tlupě", zjišťovat, která role je ta "moje", učit se vycházet s lidmi. Tedy dovednosti, které jsou (pedagogové odpustí) do života nejspíš důležitější než znalost blanokřídlých.

Taky to znamená učit se to, co nás nebaví (bože, jak já nesnášela výtvarku a dějepis), vycházet s lidmi, kteří nám nesedí a přesto nás ovlivňují (idiot, co nás učil občanku si na mne fakt zasedl a s chemikářkou na střední jsme válčili všichni), získávat vlastní pohled na lidi, učit se nesouhlasit. Desítky a desítky dovedností bez kterých se v lidské smečce v podstatě nedá existovat, plnit si sny, 

Nelíbilo by se mi, kdyby byly mé děti v dospívání (jedou by do té školy došly) zaskakovány běžnými mezilidskými vztahy, hroutily se z toho, že něco nestíhají, někdo je nemá rád, něco jim nejde, to vše v době, kdy mají současně zrát a specializovat se, zaměřit na některý ze svých talentů (všechny neobjeví doma kdybyste se na ucho postavila).

Nejsem dvakrát stádní typ, pořád někde čouhám a překážím a věk na tom nic nemění. Ale za jednu z významných rodičovských rolí považuji to, že dítě naučím vstoupit do obyčejného světa a žít v něm. A to bez školy jde jen velmi těžko.

Jako učitel biologie s vámi souhlasím. Ale blanokřídlé bych z "osnov" kvůli tomu nevyřazoval.

Summerhill

Příběh první demokratické školy na světě

Většina lidí, která slyší o Summerhillu poprvé, nevěří svým uším. Školu, ve které žáci spolu-rozhodují o tom, co, kdy, kde, jak či od koho se budou učit a která navíc existuje už od roku 1921, si prostě neumíme představit. Příběh, který je ve světě vzdělávání tím, čím je Semco mezi firmami (viz Podivín a Sedmidenní víkend), nepřestává inspirovat milióny lidí po celém světě. Nás nadchnul tak, že jsme více než rok usilovali o získání práv pro české vydání, aby se i český a slovenský čtenář mohl s “nejstarší dětskou demokracií” seznámit. Summerhill, příběh první deokratické školy na světě je jednou z knih, která nevratně mění pohled na život. Je velmi pravděpodobné, že sejejím přečtení na výchovu a vzdělávání už nedokážete podívat tak jako dříve.

http://www.peoplecomm.cz/kniha-summerhill

No, tak zrovna něco takového je nepochybně to poslední, co naše porevoluční anarchií rozklížené školství potřebuje, aby to šlo definitivně do kytek.

Já si myslím, že pokud rodiče nehrozí dítěti za špatné známky výpraskem, tak dítě nějaké extra trauma ze známkování mít nebude. Já byla v dětsví vychovávaná v tom, že se učím pro sebe, ne pro rodiče. Ano, na svoje občasné flákání jsem taky pěkně dojela, ale to už tak bývá. Ale jsem za to vděčná, protože i teď, když už několik let chodím do práce, tak se snažím, už jen pro svůj osobní dobrý pocit, odvádět práci svědomitě. Bohužel, vidím kolem sebe spoustu jiných, co to tak vůbec nemají. Možná proto, že se v jejich životě jejich okolí spíše přizpůsobovalo jim, než oni jemu. A to je špatně.