Slova mám tě rád, miluju tě, jsou jedny z nejsilnějších a nejkrásnějších. Jsou přímo kouzelná a mají velkou moc.
Vždyť kdo by odolal vyznání lásky? Málokdo. Vědí to i někteří muži, volící strategii „játětakmiluju“ na cestě do dámských kalhotek. Není to sice úplně košér, ale úspěchy to slaví veliké.
Snad za to může i naše vyhladovění po troše něhy a slovech lásky. Slýcháme-li je málo, okouzlení nad mužem dovedně manipulujícím s láskyplnými slovíčky se přímo nabízí. Co na tom, že ráno nebo možná jakmile si zapne poklopec, láska vyprchá a při troše štěstí zbyde jen „ozvu se". Což málokdy znamená, že se dotyčný skutečně ozve.
Někdy je zkrátka lákavější strávit pár chvil se zdánlivou láskou než čekat, až přijde nějaký milovník s pugétem růží a skutečně upřímným „miluju tě!“
A je to škoda.
Je škoda, že si ta prostá slova říkáme tak málo. A ne jen ve vztazích mileneckých. Kdy jste naposledy řekli rodičům, sourozencům, dětem, prarodičům, že je máte rádi? Jen tak. Já si už ani nepamatuju. A přitom by bylo fajn odpovědět, že to bylo naposledy dnes ráno. Nejpozději včera večer.
Jenže je vždycky jednodušší pitvat se v tom, co je špatně, hledat chyby a kritizovat. Kdo na co zapomněl, kdo koho urazil, kdo kam přišel pozdě.
Ale já se hodlám polepšit. Příště, i když muž dorazí z práce hodinu poté, co slíbil. Neřeknu uraženě „Jdeš pozdě!“ a nebudu si hrát na netýkavku. Ale raději to půjdu do koupelny rozdýchat a pak mu řeknu, že ho mám stejně ráda. Protože začít musíme u sebe. Jako obvykle.
Vyzývám tedy všechny muže a ženy: Říkejme si víc láskyplných slov!
A ne jen v situacích kdy potřebujeme něco vyžehlit. („Lásko, miluju tě. A mimochodem nabourala jsem tvé auto.“) Nebo si zkrátit cestu do něčí postele. Ale zkrátka jen tak.
