Oliver

Oliverovi bylo jedenáct, když ho umístili do dětského domova se školou. Předstupně pasťáku. Máma ho doma nechtěla a táta si ho vzít nemohl. Neměl stálou práci a od rozvodu ani byt, přespával u kamarádů nebo tajně na stavbách, kde dělal.

V děcáku to Oliver nesnášel. Přál si jedinou věc. Vrátit se domů.

Jenže mámin přítel byl proti. Byl to vlastně on, kdo Olivera vyhodil z domu, když ho s partou chytili, jak devastuje autobusovou zastávku a chlastá přitom kradené pivo. Máma se ho nezastala. Jen mladší brácha brečel. Chtěl odejít s ním, dokonce slíbil, že za ním uteče. Od otčíma za to dostal facku.

Oliver by rád šel za tátou, ale ten byl pryč, prý vzal práci někde mimo město. Tak se toulal. Většinou s partou místních grázlů, kteří si z něj dělali služku a posílali ho krást cigára. Zase ho chytili. Máma ho odmítla vzít domů a tak ho poslali do diagnosťáku. Na osm dlouhých týdnů.

Pro normální dětský domov byl shledán nevhodným. Neměl dostatečně čistý rejstřík a i v diagnosťáku se často rval. Tak putoval do dětského domova se školou. Přísný režim, omezené vycházky a spousta dalších sígrů, od kterých se mohl učit. Jen to nejhorší.

Občas v noci brečel. Ale tajně. Jednou ho přitom přistihl kluk, který s ním byl na pokoji. Oliver ho raději zmlátil, než aby to o něm ten parchant roznesl. Zlomil mu nos. Ven se pak nepodíval tři týdny.

V květnu k nim na praxi přišla Katka. Bylo jí dvaadvacet, byla pěkná, milá a nezkušená. A skoro všichni ji milovali. Někteří kluci to dávali najevo jediným způsobem, jaký znali. Dělali jí naschvály a byli drzí.

Ale Oliver ne. Rád si s ní povídal. Nechovala se k němu jako k dítěti, ani jako k nepolepšitelnému hajzlovi. Byla na něj hodná, zajímaly ji jeho názory a věřila mu. Dokonce bydlela i ve stejném městě jako on. Kdysi.

Katka si Olivera oblíbila. V deníku praxe, do kolonky Zhodnoťte slabé stránky praxe, pak uvedla, že za svou slabou stránku považuje přílišnou citovou zainteresovanost a vytvoření osobního až přátelského vztahu k některým klientům. Alespoň tak je to ve škole učili. Zachovávat odstup. Nevytvářet si citové vazby. Zůstat profesionální.

Ale ona jinak nemohla. Ty děti vypadaly ztraceně. Oliver se nechoval jako narušený psychopat. Byl to jen kluk, kterého nikdo nechtěl. Který nikam nepatřil. A tak hledal svoje místo sám. Jenže špatně a mezi špatnými lidmi. Jako spousta ostatních.

Když odcházela, chtělo se Oliverovi brečet. Ale neudělal to, nechal si to až do postele. Šel se s ní rozloučit a do ruky jí vrazil kytku. Byly to pivoňky.

Katku květiny rozhodily a dojaly. Zapomněla na školní poučky a nabídla Oliverovi, že až bude na prázdniny doma, má se jí ozvat. Doma si dala kytku do vázy a zakázala si přemýšlet o tom, čí zahradu Oliver asi zdevastoval, aby jí mohl udělat radost.

Na začátku prázdnin odjela se svým klukem na dva týdny do Alp. Chodila po horách a myslela si, že dokáže změnit svět. K lepšímu. Po návratu se od rodičů dozvěděla, že se tu obden stavoval nějaký kluk v ušpiněné mikině a ptal se po ní. Oliver.

Nechal jí doma vzkaz s adresou. Přes prázdniny byl u táty, ale každých čtrnáct dní musel do domova. Všechny děti jezdily na povinný týdenní „tábor“. Taková pojistka proti tomu, aby přes prázdniny úplně nezvlčily.

Byla trochu nervózní, když se vypravila na adresu, kterou jí Oliver nechal.

Dům stál na konci města, trochu stranou od ostatních. Patřil staršímu vdovci, který se dal po manželčině smrti na pití. Od pohřbu jen vysedával v hospodě, kde si našel nové přátele. Alkoholiky, notorické hráče a pár Ukrajinců, kteří pracovali pro místní stavební firmu a právě hledali ubytování. Tak je vzal k sobě.

Z domu se postupně stalo místo, kde se scházela celá ukrajinská komunita. A právě tam momentálně bydlel i Oliverův otec.

Nebyl to špatný chlap. Jen měl smůlu. Potom, co ho žena vyhodila, si nedokázal udržet práci ani byt, ale o Olivera měl zájem. Chtěl si ho vzít k sobě. Jenže sociálka potřebuje důkaz, že se o kluka dokáže postarat a tím bydlení v chátrajícím a vlhkostí prolezlém baráku s pěti Ukrajinci a notorickým alkoholikem není.

Oliver Katku přivítal s nadšeným úsměvem. Hned ji představil tátovi a vzal ji do stodoly, aby jí ukázal koťata.

Vyprávěl jí o tom, že si ho máma na prázdniny nemohla vzít, ale táta si naštěstí našel bydlení a tak mohl jít k němu. Byl rád, protože v domově o prázdninách zůstali jen dva kluci. Chtěl jít k mámě alespoň na návštěvu, vidět bráchu, ale nebyla doma. Odjela s otčímem a bráchou do Chorvatska na dovolenou.

Katce se chtělo brečet. Z lítosti i vzteku. Vzteku na ženskou, která pošle svoje dítě do děcáku, protože nepadlo do oka jejímu příteli a pak si ho odmítne vzít domů byť jen na prázdniny, s výmluvou, že má moc práce. Ve skutečnosti se ale odjede rekreovat k moři.

Oliver se ale nezlobil. Mluvil o ní vždycky hezky. Potřeboval věřit, že ho má ráda. Potřeboval ji omlouvat a obhajovat, protože připustit si, že ho vlastní máma nechce, bolí. Víc, než si jakýkoli jedenáctiletý kluk zaslouží.

Katka ho pozvala na zmrzlinu. Chtěla mu udělat radost a taky se sama cítit o něco líp. Pěkně alibisticky uchlácholená vědomím, že pro to ztracené dítě něco udělala. Jedna zmrzlina. Ubohá náhražka máminy lásky a vlastního domova.

Ukrajinští sousedi je viděli odcházet. Začali na Katku pokřikovat, ať si dá bacha, že ten mladej, je pořádnej průšvihář, že to není žádnej svatoušek. Oliverův táta tam jen stál. Kluka se nezastal, ale aspoň ho nepokořoval dalšími urážkami.

Když se společně procházeli městem, v rukou kornoutky se zmrzlinou, vypadal Oliver jako normální kluk. Člověk by jen těžko věřil, že je to malý zloděj a rváč.

Jen tak mezi řečí jí pověděl, že má za dva týdny narozeniny. Bude mu dvanáct. Právě v té době bude na povinném táboře. Když se ho zeptala, co by si k narozeninám přál, odpověděl prostě.

„Chtěl bych se vrátit domů.“

To mu splnit nemohla. Ale přála si, aby mu mohla ukázat i jiný svět než je ten, mezi partou ukrajinských dělníků a alkoholiků. Svět, kde je naprostou normou mít v krvi přes tři promile, když k ránu jdete spát. Kde se místo „mám tě rád“ říká, „nepřekážej kluku“. A kde každý týden zahřívá chlapům postel jiná ženská.

Občas ho vzala na výlet, pozvala domů na večeři a na tábor mu k narozeninám poslala fotbalový míč a přáníčko. Víc udělat nemohla. Vlastně to po ní ani nikdo nechtěl, ale ona si to stejně vyčítala.

Došlo jí, že nemůže spasit svět, a že ve škole se za ty roky o skutečné práci s problémovými dětmi naučila míň, než co jí za pár týdnů naučil Oliver.

Tyhle děti potřebují hranice, řád a disciplínu, ale potřebují taky lásku a porozumění. A to je často ta jediná věc, která je dělí od propasti.