Nedávno jsem se tak trochu navážela do školního vzdělávacího systému. Dostalo se mi ujištění, že ne všichni učitelé jsou špatní, že ne všechny děti jsou ze školy zpruzené a že moje ostrá slova nejsou tak úplně namístě.
Chápu. A rozhodně nechci tvrdit, že každý učitel je sadistický vrahoun dětské přirozenosti.
Ale to nic nemění na tom, že svoje děti do klasické základní školy posílat nechci.
A proč?
Pro člověka je naprosto přirozené se učit. Primárně je také učení spjato s libými pocity. Předškolní děti se učí rády. Všechno je zajímá. Potřebují vědět co, jak a proč.
„Maminko, jak se nebe nabíjí elektřinou, aby mohla být bouřka?“
„Maminko, na co jezdí tank?“
„Maminko, co je to za písmeno a jak se anglicky řekne letadlo?“
Děti se ptají, zajímají, zkoumají a objevují. Nikdo je k tomu nemusí nutit a dokonce ani motivovat.
Ale pak přijde škola.
A tam se odehraje změna, kterou krásně popsala psycholožka a lektorka Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání Jana Nováčková ve své přednášce s názvem Jak se z touhy učit se stane sběratelství známek.
Děti nastoupí do školy a na jejich přirozenou touhu po učení se, je rázem zapomenuto. Vnitřní motivace a hlad po nových informacích, zkušenostech a zážitcích, je nahrazena motivací vnější. Když jsem byla v první třídě já, dostávali jsme za odměnu do sešitku razítka. Pak přišla hrozba v podobě černých puntíků a nakonec klasika. Známky.
Netrvá to dlouho a děti se přestávají učit proto, že by je to bavilo, že by se danou informaci chtěly dozvědět, ale proto, aby dostaly jedničku. A samozřejmě, aby nedostaly pětku, protože z toho by doma mohly mít průšvih.
Podle Jany Nováčkové tenhle proces trvá jen šest týdnu.
Šest týdnů stačí k tomu, aby děti přestalo učení bavit. Ti nejodolnější prý vydrží do Vánoc.
Pak tu máme neschopnost školy reagovat na individualitu každého dítěte. Škola chce pěkně všechny nacpat do jednoho mustru. Ať všichni umí to samé, ať pěkně píší testy, ať se statistiky pyšní samými kladnými čísly…
Děti často, místo aby rozvíjely to, co je baví a v čem jsou dobré, vynaloží většinu své energie k tomu, aby se v tom, co jim nejde a co je nebaví, staly alespoň průměrnými. Nedejbože, když jsou dobré třeba v tak neperspektivních „předmětech“ jako je výtvarná nebo hudební výchova. To přeci k ničemu není. Raději ať se pěkně šprtají něco „pořádného“.
Netvrdím, že je to tak všude a že takhle smýšlejí všichni učitelé či rodiče. Ale je to tak až příliš často na to, aby mě to nechávalo klidnou.
A co školní stres? Je opravdu nezbytné zatěžovat jím už prvostupňové děti? Motivovat je vzájemným soutěžením? Pětiminutovkami? Diktáty?
Možná jsem citlivka, ale ještě teď se mi svírá žaludek, když si vzpomenu na páteční matematické soutěže ve druhé třídě. Stály jsme seřazení za sebou v uličce, rozdělení na řadu u okna, uprostřed a u dveří a paní učitelka na nás pálila příklady. Ten, kdo první odpověděl, se mohl přesunout na konec své řady. Vyhrála řada, která se jako první celá prostřídala. Nikdy jsem nestíhala. Spolužáci v mojí řadě na mě pokřikovali a já nemohla spočítat ani kolik je dva plus dva, jak jsem byla vystresovaná.
K matematice jsem si už nikdy nezískala kladný vztah. Z počítání mám osypky doteď.
Ale tohle já pro svoje děti nechci.
Nechci, aby se učily pro známky. Nechci, aby měly učení spojené se stresem, kterého je ve školních lavicích fůra.
Poslední dobou se debaty o škole, vzdělávání a potřebných reformách rozjíždí na mnoha frontách. (Součástí nového Respektu 35/2014 je kupříkladu příloha Učit jinak.) A s kritikou se zapojují i učitelé. Jsem za to ráda. Mám dojem, že školství by potřebovalo projít změnami. Jak to udělat? Nevím.
Ale prozatím můžu začít u sebe, u svých dětí, a hledat pro nás tu nejlepší možnost. Je to domácí škola? Založení komunitní školy? Škola typu montessori? Nebo snad unschooling?
Zatím si nejsem jistá. Ale věřím, že na to přijdu.
Všichni přeci chceme pro naše děti to nejlepší. Ale možná je to pro každého něco jiného :-)
