Babička a dědeček

Jako malá jsem je zbožňovala. V pubertě jsem nad nimi občas obracela oči v sloup. A dnes se ráda a s pokorou vracívám do jejich milující náruče.

Naši staroušci nás dokážou rozesmát. Ať už příhodou s babiččinými ztracenými zuby, které nakonec objevila návštěva v cukřence. Dědovými časopisy s „hambatými“ obrázky, které si prý schovává pod polštářem, což na něho babička žaluje a apeluje na dcery, aby mu takové věci rozmluvily. Nebo třeba příhodou babiččina mobilu zapomenutého v králíkárně.

Naši staroušci nám umí poradit. Babička ví jak na buchty, na slimáky i jak uplést ponožky. Ráda poradí s pěstováním ředkviček i pečením vánočky. Děda ví jak postavit kurník pro slepice i jaká je nejrychlejší cesta do Přelouče. Ví jak se správně kosí kosou i jak ji nabrousit aniž byste si uřízli prst.

Naši staroušci nás dokážou vyděsit. Svými nemocemi i pády. Když se dědeček po fotbale nevrátí domů k babičce a dostaví se až s několikahodinovým zpožděním v lehce podroušeném stavu, jelikož se potkal se starým spolužákem. Když se ani jednomu ze staroušků nemůžeme dva dny dovolat a následná kontrola ukáže, že je neskolil infarkt, jen si zapomněli nabít telefony.

Naši staroušci umí vyprávět. Děda zná všechny pekaře v okolí a umí o pečení chleba vyprávět tak, že ho až člověk slyší praskat v peci a cítí jak voní. Má v zásobě největší množství historek z vojny a je schopen si vybavit všechno, včetně jmen, do nejmenších podrobností.

Naši staroušci jsou plní energie. Chovají králíky, suší seno. Pěstují zeleninu, zavařují výtečná povidla. Na Vánoce pečou 16 vánoček pro naši velkou rodinu. Denně hostí návštěvy a pokaždé mají napečené buchty.

Naši staroušci jsou vzácní lidé. Jsou strážci slušného chování v celé rodině. Jsou příkladnými členy evangelického farního sboru. Jsou milujícími i přísnými rodiči i milujícími a rozmazlujícími prarodiči.

A proto je máme rádi.