K němuž momentálně opravdu nemám daleko.
Moje schopnost argumentace a leckdy i jednoduché konverzace je v tahu, neboť slovní zásoba se povážlivě ztenčuje a pauzy vyplněné parazitními zvuky či slůvky se objevují s železnou pravidelností.
Nad přesným označením některých jevů dumám někdy i dva tři dny a k psaní si čím dál častěji beru slovník českých synonym.
Vtipy mě rozesmávají s několikahodinovým zpožděním a hádanky nedávám vůbec.
A hlavně, zapomínám!
Se sklerózou a sklony k silné nepozornosti jsem se potýkala odjakživa. (Na gymplu jsem kupříkladu byla nejčastějším návštěvníkem sekretariátu pátrajícím po mobilu zapomenutém v lavici či peněžence na skříňkách.) Nicméně v tuto chvíli dosahuje má zapomětlivost téměř patologické hranice.
K doktorce se často dostavuju s několikahodinovým a někdy i několikadenním zpožděním. (A pokaždé zapomenu donést ranní „močku“.)
I přes pečlivě vypisované nákupní seznamy polovinu položek nekoupím, jelikož zapomenu otočit lísteček na druhou stranu.
Zapomínám odpovídat na maily, smsky a někdy i na pozdrav, jelikož dotyčného, stojícího ode mě půl metru prostě nevidím. (Tímto apeluji na všechny, jichž se má neúmyslná ignorace týká, nechť se prosím neostýchají připomenout!)
Nechávám si doma mobil, klíče, peněženku, těhotenskou průkazku, své i dětské svršky a v ideálním případě všechno dohromady rovnou i s kabelkou.
A nedávno jsem dokonce odcházela na parkovišti od auta s úmyslem skočit si do obchodu, když tu na mě jakýsi dobrý muž volá „Mladá paní, víte, že jste zapomněla nastartovaný motor?“
Inu, těhotenská demence jak vyšitá. Ještě, že děti už jsou tak rozumné, že se v případě opomenutí zase pěkně připomenou.
Přesto se už teď děsím, co se mnou provede kojení. Jelikož mléko na mozku, jak známo, intelekt rozhodně nezvyšuje.